Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pittsburgh Penguins

3. 6. 2013

Vstup do NHL: 5. červen 1967pit_logo_big.gif
První sezóna: 1967-68
Stadión: Consol Energy Center, 18.087 diváků
Adresa: 1001 Fifth Ave., Pittsburgh, PA 15219
Největší úspěchy: Stanley Cup 1991, 1992, 2009

Individuální rekordy jedné sezóny:
Branky: 85 - Mario Lemieux (1988-89)
Asistence: 114 - Mario Lemieux (1988-89)
Body: 199 - Mario Lemieux (1988-89)
Trestné minuty: 409 - Paul Baxter (1981-82)

Pittsburgh Penguins vstoupili do NHL v sezóně 1967-68 jako jeden ze šesti nově příjímaných klubů. Pittsburgh dlouho nepatřil k místům, která by přitahovala oči nedočkavě bloudící po hokejové mapě. Velké hokejové hvězdy se Pittsburghu spíše vyhýbaly a ani ti, kteří měli peníze, neměli velký zájem investovat do ledního hokeje. A to i přesto, že již před více jak šedesáti lety se zde hokej hrál a mužstvo s názvem Pirates reprezentovalo tehdy třetí americký tým NHL.

V sezóně 1969-70 se Penguins dostali až do semifinále Stanleyova poháru. Byla to sezóna, ve které vynikl střední útočník Michel Briere se 44 body. Po skončení ligové sezóny však Briere zahynul při automobilové nehodě a trvalo dost dlouho, než se černý mrak nad mužstvem rozplynul. V následujících letech se stali Penguins hrozbou pro ostatní týmy především díky útočnému pojetí hry, které v té době uplatňoval útok ve složení Syl Apps ml., Jean Pronovost a Lowell MacDonald. Tato řada jako druhá nejlepší v NHL nastřílela v ročníku 1973-74 soupeřům celkem 107 gólů. Dalšími výbornými hráči byli brankář Denis Herron, obránce Randy Carlyle a útočníci Pierre Larouche a Rick Kehoe, který (dokud se neobjevil Lemieux) držel klubový rekord s 55 góly nastřílenými v sezóně 1980-81.

Novodobá historie Pittsburghu Penguins začala 9. června 1984, kdy si klub vybral Maria Lemieuxe jako hráče číslo jedna v draftu NHL. Mario Lemieux, který byl již v té době pasován na nástupce Waynea Gretzkyho, začal tyto prognózy velmi záhy naplňovat. Ve svém úsilí ale zůstával příliš osamocen, takže se týmu stále nedařilo odpoutat ode dna Patrickovy divize, v té době nejvyrovnanější v NHL.

Mario se v první sezóně stal nejlepším nováčkem soutěže a jeho přítomnost na ledě znamenala o 35 bodů více. O rok později již o čtyřicet bodů. Hokej v Pittsburghu, který nedlouho před Lemieuxovým příchodem uvažoval o azylu někde u sousedů, prožil nebývalou renesanci. Hvězda formátu Lemieuxe začala táhnout, a když pomyslně posadil Mario na svoji hlavu korunu nejlepšího hráče NHL, kterou nosil Wayne Gretzky, Penguins zatroubili k útoku.

K prvnímu zlepšení došlo v sezóně 1988-89, kdy se pittsburským podařilo vyšplhat na druhou příčku své divize, což jim v součtu celé NHL vyneslo šesté místo, kterým si zopakovali své nejlepší ligové umístění ze sezóny 1974-75 (tehdy obsadili třetí místo v Norrisově divizi). Ve Stanley Cupu 1989 však postoupili jen do čtvrtfinále, což byl ale přece jen velký úspěch po šestileté absenci. Nový generální manažer klubu - Tony Esposito - mohl být s výsledky své práce spokojen. Jako bývalý brankář velmi dobře věděl, že od tohoto postu se odvíjí hra celého týmu, a proto při rozsáhlých nákupech hledal především kvalitního gólmana. 

A toho našel v Tomu Barrassovi. Do sezóny 1989-90 vstupovali Penguins s opravdu silným týmem. Kapitánem byl Lemieux, v obraně hráli prim Paul Coffey a Zarley Zalapski, v útoku John Cullen, Rob Brown, Kevin Stevens, Mark Recchi a Phil Bourque. Zranění Maria Lemieuxe, na němž ležela hlavní tíha odpovědnosti, a jeho jedenadvacetizápasová absence však vrátily klub na dno ligové tabulky. V divizi Penguins skončili na pátém místě a v celé NHL obsadili až sedmnáctou pozici.

Před nastávající sezónou 1990-91 proto došlo pochopitelně k výměně „kormidelníků“. Tonyho Esposita nahradil na postu manažera Craig Patrick, který doplnil tým o veterána Bryana Trottiera a talentovaného Jaromíra Jágra. V hráčské výměně s Hartfordem získal středního útočníka Rona Francise, stejně dobrého v útočné i obranné hře. Obranu vyztužil Larry Murphy , který měl čistit prostor v brankovišti pro gólmana Barrassa. Na místo kouče byl angažován Bob Johnson, devětapadesátiletý muž, který přivedl v roce 1986 tým Calgary Flames do finále Stanley Cupu.

S takto posíleným kádrem se chtěl Johnson pokusit poprvé zvítězit v divizi. Zranění zad Maria Lemieuxe se však ukázalo natolik vážné, že vůbec nemohl nastoupit. To byla nečekaná ztráta, která zapříčinila, že se tým opět potácel na dně tabulky. Když už to vypadalo, že Pittsburgh ani tentokrát nepostoupí do play off, vrátil se Lemieux na led, aby i přes své bolesti pomohl týmu k postupu. Ačkoli nastoupil jen v šestadvaceti zápasech, nasbíral skvělých 45 bodů, ale hlavně vlil do svalů svých spoluhráčů tolik nových sil, že se zrodil historický úspěch Penguins.

S náskokem tří bodů před New York Rangers vyhráli Patrickovu divizi a na cestě do finále Poháru postupně vyřadili New Jersey Devils 4:3 na zápasy, Washington Capitals 4:1 a Boston Bruins 4:2, i když v této sérii už prohrávali 0:2. Ve finále proti Minnesotě nenechali nikoho na pochybách a zvítězili 4:2 na zápasy, přičemž v posledním utkání deklasovali Severní hvězdy 8:0. Hlavní podíl na zisku Stanley Cupu měla bezesporu vedle nejlepšího hráče závěrečných kol play off Maria Lemieuxe trojice Recchi, Coffey, Francis, která soupeřům nastřílela 85 branek v základní části ligové soutěže. Sám Recchi se čtyřiceti brankami se stal čtvrtým nejlepším střelcem NHL.

Od jubilejního 75. ročníku NHL si Tučňáci slibovali mnohé, ale už v úvodu sezóny je postihla rána nejtragičtější. Jejich kouč a miláček celé hokejové Ameriky - Bob Johnson - zemřel. Naštěstí našel Pittsburgh náhradu v muži ještě povolanějším. Po čtyřech letech se z „důchodu“ vrátil Scotty Bowman, nejúspěšnější trenér historie NHL. V Pittsburghu však měli i problémy existenčního rázu. Jejich majitel nechtěl stále jen doplácet na nákladnou činnost úspěšného týmu a jednu chvíli to dokonce vypadalo, že se Pittsburgh s NHL rozloučí.

Naštěstí se našel nový majitel - bývalý šéf WHA Howard Baldwin - a hráči se mu odvděčili tím nejkrásnějším způsobem, obhajobou Stanley Cupu. Ve finále porazili Chicago Blackhawks 4:0 na zápasy. V následující sezóně dokonce poprvé v historii zvítězili v základní části NHL, ale pokus o hattrick ve Stanley Cupu nevyšel. Ve čtvrtfinále play off 1993 překvapivě podlehli New Yorku Islanders v prodloužení sedmého zápasu. Rozhodující branku Islanders vstřelil David Volek.

Po zranění páteře a po svém vítězném boji proti Hodgkinově nemoci se Mario Lemiuexe v sezóně 1993-94 vrátil na led a stihl ještě první kolo play off, kde však byli Penguins vyřazeni Washingtonem Capitals. Nemoc a únava poté donutila Maria vynechat sezónu 1994-95, ve které cesta za Stanley Cupem skončila pro Penguins ve druhém kole na New Jersey Devils.

V sezóně 1995-96 pak opět udivovala Lemieuxova úžasná technika a báječná spolupráce s Jaromírem Jágrem, která znamenala více než jednu třetinu branek nastřílených celým týmem. Stejně plodný v útoku byl i Ron Francis. Stal se třetím Tučňákem, který překročil hranici 100 bodů v sezóně. Generální manažer Patrick sestavu Penguins střídavě posiloval mladými talenty. Patřil k nim obránce Sergej Zubov a střední útočník Petr Nedvěd. Oba tyto hráče Patrick získal od New York Rangers výměnou za Luca Robitaillea a Ulfa Samuelssona. V play off ovšem pouť Tučňáků skončila velmi nečekaně ve třetím kole na Floridě Panthers.

Následující ročník 1996-97 skončil pro Penguins dokonce již v prvním kole vyřazovacích bojů, kde ztroskotali na ambiciózním týmu Philadelphia Flyers. Tato série byla také posledním vystoupením Lemieuxe na ledě NHL, neboť Mario uskutečnil svůj avizovaný konec hráčské kariéry.

Další tři sezóny se v Pittsburghu stal králem místo slavného Maria český útočník Jaromír Jágr. Ten třikrát za sebou získal Art Ross Trophy a jednou i Hartovu trofej, nejcennější individuální ocenění v NHL. To vše za situace, kdy se klub ocitl v roce 1999 v platební neschopnosti a velké tahanice kolem nového vlastníka nebyly pro mužstvo určitě příliš povzbuzující. Tučňáci i přesto dokázali pokaždé vybojovat play off a dvakrát dojít do druhého kola. Velmi důležité bylo pro Pens ale především to, že v ročníku 1999-2000 zakoupil klub Mario Lemieux, čímž se podařilo odvrátit již již hrozící finační krach.

A slavný „Super Mario“ nezůstal pouze u toho, že se stal majitelem Penguins. V půlce sezóny 2000-01 se naprosto nečekaně rozhodl k návratu k aktivní hráčské kariéře, což byla bezesporu největší událost celého ročníku NHL. Na výkony Pittsburghu, vedeného českým koučem Ivanem Hlinkou, měl Lemieuxův comeback přímo elektrizující účinek. Jágr počtvrté za sebou vybojoval Art Ross Trophy a Pens v play off dokráčeli až do finále Východní konference.

Přesto měli v Pittsburghu k naprosté spokojenosti daleko. Po sezóně musel být z finančních důvodů do Washingtonu vytrejdován kapitán Jaromír Jágr a prudký nárůst platů klíčových opor mužstva (Straka, Kovaljov, Lang) představoval pro další budoucnost nepříliš majetného klubu poměrně velké nebezpečí.

Jágrovým přestupem se sice klubové pokladnici značně ulevilo, ale na druhou stranu pro mužstvo samotné to byla více než citelná ztráta. Penguins vstoupili do sezóny 2001-02 čtyřmi porážkami, což odnesl český trenér Ivan Hlinka. Novým koučem byl jmenován Rick Kehoe, který se musel často spokojit jen s torzem mužstva. Postupně se zranili Straka, Lemieux, Kovajlov a zdravotní obtíže provázely i Roberta Langa. Výsledkem byla katastrofa. Poprvé od roku 1990 se Penguins neprobojovali do play off. Jediné, co se mohlo v Pittsburghu slavit, bylo uvedení generálního manažera Craiga Patricka do Hokejové síně slávy.

O tom, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř, se Tučňáci přesvědčili v následujícím ročníku. Nedostatek financí vedl k rozprodávání nejlepších hráčů, Lemieux sice nadále proháněl o generaci mladší hokejisty na čele kanadského bodování, ale sám a sužován zraněními tentokrát klub nespasil. Pobyt v suterénu ligy si Pittsburgh prodloužil i o sezónu 2003-04, kdy SuperMario nastoupil do pouhých deseti utkání a jen z tribuny vlastníků sledoval propad na absolutní dno NHL.

Výluka přišla vhod, bylo třeba sestavit prakticky zcela nový tým. O prostředky se Pens nestrachovali, díky kolapsům z předešlých let disponovali řadou talentovaných mladíků, včetně dvou jedniček draftu. Brankář Marc-Andre Fleury se měl stát po letech hledání konečně stálou jedničkou mezi třemi tyčemi, mnohem většímu tlaku však musel čelit Kanaďan Sydney Crosby. Právě on měl vrátit Tučňákům ztracenou hrdost a dostat je zpátky na vrchol.

Do ročníku 2005-06 vstoupil Pittsburgh posílen o tři zkušené borce - rychlíka Žigmunda Pálffyho, střelce Johna LeClaira a ofenzivního zadáka Sergeje Gončara. Velké věci se také čekaly od spojení dvojice Lemieux - Crosby. Bohužel, jejich spolupráce netrvala dlouho, po šestadvaceti zápasech musel čtyřicetiletý Lemieux definitivně ukončit kariéru kvůli problémům s nepravidelným srdečním tepem.

Zároveň během sezóny nečekaně skončil také Pálffy, jenž se vrátil domů na Slovensko. A Crosby, který měl v Mariovi ochránce a mentora zároveň, zůstal na všechno sám. Individuálně si nevedl vůbec špatně, dokonce ziskem 102 bodů překonal nováčkovský klubový rekord (držený samozřejmě Lemieuxem), v boji o Calder Trophy těsně prohrál s Ovečkinem, jenže tým skončil předposlední v lize.

Pens se v létě 2006 znovu posílili o Marca Recchiho, v průběhu sezóny poté angažovali ještě dalšího veterána Garyho Roberte, fantastický rok prožil nováček Jevgenij Malkin, pozdější držitel Calder Trophy, jenž musel za dramatických okolností prchnout z Ruska, aby mohl v NHL vůbec hrát. Další zelenáč Jordan Staal nastřílel přes 30 branek, obrana šlapala díky Gončarovi a mladému Ryanovi Whitneymu, v bráně vše jistil skvělý Fleury.

Ovšem nade všemi čněl právě Crosby. Pochybovačům sklaplo, když dokázal nasbírat 120 bodů a v 19 letech se stal vítězem Art Ross Trophy, nejlepším hokejistou podle ostatních hráčů (Lester B. Pearson Award) a také nejmladším držitelem Hart Trophy v historii. Navíc po dlouhých šesti letech postoupil Pittsburgh do vyřazovacích bojů. A i přes hladké vyřazení v prvním kole od Ottawy zavládla ve městě oceli spokojenost. Tým nabitý nadanými hokejisty se teprve rozjížděl, což dokázal hned další sezónu, kdy byl na východě lepší jen Montreal a to i přes delší absenci Crosbyho.

Role lídra se chopil Malkin a vedl si znamenitě, se 106 body skončil druhý v kanadském bodování NHL. Prosazovala se také předsezónní posila z Edmontonu Petr Sýkora, a v přestupovém období posílil soupisku slovenský forvard Marián Hossa. V prvním kole play off pak Tučňáci bez slitování vypráskali Ottawu rozdílem třídy, New York Rangers vedený ex-tučňákem Jaromírem Jágrem prohrál po pěti utkáních a stejně rychle vyřadili ve finále konference i Philadelphii Flyers. Poslední překážku v cestě za Stanley Cupem představoval Detroit Red Wings. Ve vyrovnané sérii se ukázalo, že přes všechen talent jedna věc Pittsburghu citelně schází - zkušenosti. A tak se mládí muselo sklonit před „starci“ z Detroitu s příslibem, že příště budou Pens mnohem silnější.

Rok od chvíle, kdy museli na svém ledě sledovat radost soupeřů z Detroitu, otočili Pens kormidlem dějin a prožívali stejně nádherné chvíle. Pohár byl ve správných rukou. Tučňáci překonali během sezóny 2008-09 dost problémů, prospěla jim změna trenéra (Michela Therriena nahradil Dan Bylsma), a také v play off dokázali v klíčových momentech ustát tlak, udržet nervy a uspět. Sedmé zápasy na ledě Washingtonu Capitals a Detroitu jsou toho důkazem.

Po prohraném finále 2008 odvážně vyhlašovali, že za rok budou zpátky a udělají ten poslední krok. Dokázali to a oslavili svůj třetí titul, první v éře „po Mariovi“. A určitě jim ani v nejmenším nevadilo, že pohár přebírali rovněž na stadiónu soupeře. Pittsburgh se stal teprve třetím týmem v historii soutěže, který dokázal vyhrát sedmý zápas na soupeřově ledě. Hrdinou posledního zápasu se s dvěma brankami v prostředním dějství stal člen druhé útočné formace Pens Maxime Talbot, za Detroit v závěrečné třetině jen korigoval na 1:2 Jonathan Ericsson střelou od modré čáry. Na konci utkání komisař NHL Gary Bettman nejprve předal Conn Smythe Trophy do rukou Jevgenije Malkina a poté již vyzval Sidneyho Crosbyho, aby jako nejmladší kapitán v historii pozvedl Stanleyův pohár nad hlavu.

Je zřejmé, že za titulem stojí především dvojice Malkin (nejproduktivnější hokejista základní části i play off) - Crosby, draftovaná v letech 2004 a 2005. Cennou práci však odváděl také Jordan Staal, jenž se stal Tučňákem o další rok později. Nesmíme zapomenout ani na gólmana Fleuryho nebo na Billa Guerina, nejstaršího hráče na soupisce, kterého generální manažer Pens Ray Shero získal z NY Islanders 4. března 2009 před uzávěrkou přestupů a ostřílený forvard okamžitě skvěle zapadl do útoku ke Crosbymu. Na pohár bylo vyryto i jméno Petra Sýkory, i když český forvard do rozhodujícího utkání nezasáhl kvůli zranění nohy z předchozího duelu.

 

 

Zdroje: Pittsburgh Penguins

Ladislav Kolečkář